Nekonečnost naší fantazie

Co je to fantazie?

Již mnoho let dostávám tuto zdánlivě lehkou prostou otázku. Uprostřed mého ateliéru se nabízí jednoduchá otázka. Kde berete ty nápady? Jak dlouho vám trvá vymyslet toto dílo? Zamyšlení nad těmito stálými a opakujícími se otázkami, mne dovedlo k odpovědím, které otevřeli i pro mne skrytá dvířka poznání.

Mé dětství by se dalo nazvat světem fantazie, nic nebylo nemožné. Tatínek vynálezce, designer, maminka malířka a grafička, dětský svět plný barev, rozličných materiálů, neskutečných tvarů a nekončící fantazie.

Jak moc mne to ovlivnilo, jsem pochopila až v okamžiku, kdy jsem se potkala s realitou okolního dospělého světa. Viděla jsem své přátele, kteří stáli s otevřenýma očima, a přesto nic neviděli a hlavně nevěděli, co mají vidět, co si počít s prázdným prostorem. Strach z otevřenosti nekonečného prostoru před nimi jim svíral úhel vlastního pohledu. Ten úhel byl opravdu velmi malý, plně závislý na zkušenosti z dětství.

Zkusme pootevřít svá vlastní dvířka a vykouknout ven z uzavřené ulitky našeho vědomí. Pokud najdeme odvahu, uvidíme tenký proužek světla za zrcadlem. Vezmeme další kousek velké odvahy a zůstaneme zde. Budeme vnímat, cítit a poznávat dál nové nepoznané.

Jsme tady. Co vidíme?

Tajemství, barvy, tvary a struktury. Máme touhu otevřít dveře poznání víc, jenže je tu strach z toho, co bude dál. Otázky se nám honí hlavou, pochybnosti přivírají dveře, nejde se uklidnit a vnímat. Fantazie je přece jen pro děti, pohádky jsou jí plné, tak proč se vracet a zkoušet nepoznané?

Dětský svět má dveře otevřené, nebo jinak, nemá žádné. Staňme se znovu dětmi a já vám zkusím poradit, jak na to.

Jsi již dospělý, vážný, studovaný, vše znáš a máš přitom zavřené dveře? Jen občas si dovolíš je pootevřít a nakouknout za oponu. Navštívíš krásnou výstavu, zajdeš do divadla na představení, kde ti divadelní svět ukáže svou moc zachytit sílu okamžiku. Podíváš se na nedělní pohádku se svými dětmi nebo jednou za čas spatříš něco neuchopitelného, krásného a ucítíš v sobě hmatatelnou změnu. Záblesk radosti z neuchopitelného, cítíš spojení své duše s prostorem vesmíru. Je to jen chvíle, ale uvědomuješ si, že stojí za to, abys ses na chvilku zastavil a vnímal.

Díváš se na zázrak duhy plující po deštivé obloze s odrazem slunce a uvědomuješ si, že jsou věci, které překračují vše, co znáš. Řekneš si již jako mnohokrát ve svém životě, ta duha je tak krásná, pojď se podívat, zveš k sobě své blízké z touhy podělit se o krásno. Myslíš to vážně, protože není nikdo, kdo by pochyboval a ty se nebojíš vyslovit svůj názor. Duha je přeci krásná. Jenže chvilka pominula, duha ztrácí svůj odstín, a propadá se v nekonečno a tvůj rozum je tu náhle zpět.

Vždyť je to jen hra vody a slunce, napoví ti tvůj racionální mozek.

Jenže zkusme se na chvilku vrátit časem nazpět. Zavřeme své oči a vnímejme ten okamžik, kdy nás duha zasáhla svou velikostí a nekončícím rozměrem. Nechme jí námi projít, je tak svobodná, neptá se nás, zda může vstoupit. Jsme náhle uvnitř všech těch barev, jsme tady. Teď jsou dveře fantazie dokořán. Pojďme ještě dál. Srdce nám buší jako o život, naše duše je konečně doma a hlasitě dává najevo svou radost bušením srdce. Nepozorujeme nic, nesoudíme nikoho. Jsme duhou i fantazií. Jsme krajinou svého raného dětství. Zkusme v tomto okamžiku otevřít své fyzické oči a sáhneme po bílém papíře a pastelkami objevíme nový rozměr.

Přijde okamžik, kdy nevíme co dál kreslit, a tak se nebojme zase zavřít své oči a otevřít znovu dveře fantazie a vnímat tu krásnou poezii duhy. Nadzvedneme svoje víčka s vnitřním opojným pocitem, že jsme stále uprostřed nikde nekončící duhy a zkusíme kreslit dál. Jakmile jednou začneme, nemůžeme skončit. Duha nás povede dál a dál na své pouti vesmírem. Vezme nás za ruku a povede naší touhu, protože fantazie má tajemnou vlastnost. Je totiž rozpínavá všemi směry. Čím víc se rozletí, tím dál putuje. Nezná žádné hranice, zná jen svobodu a krásu nikde nekončící pohody a klidu.

Stejná jako my lidé, když se nám podaří přijmout skutečnost, že jsme vesmírem svých duší, že nemáme žádné hranice, že neplatí žádná pravidla. Jen ta naše, napsaná naší touhou a vnitřní svobodou.

Stačí se začít dívat kolem sebe, vstoupit do své duhy a vše ostatní přijde samo.

Je to totiž kouzlo. 
 

 

Danka Šlapáková